RODÁCI A OBYVATELÉ:
J. U. Jarník, V. Hostinský, O. Hostinský, V. Thiele,
LETNÍ HOSTÉ:
K. Bendl, O. Červinka, K. J. Erben, I. Hlinka, R. Hrušínský, R. Jesenská, A. Jirásek, J. Kalousek, T. G. Masaryk,
NÁVŠTĚVNÍCI:
V. Klaus, E. Krásnohorská, F. Lexa, G. A. Lindner, O. Neff,M. Pujmanová, F.L. Riegr, J. V. Sládek, F. Smolík, A. B. Svojsík, V. Špála, F. A. Šubert, N. Tánská, K. Tieftrunk, J. Vrchlický,

OTAKAR HOSTINSKÝ – český estetik a hudební vědec

(* 2. 1. 1847 Martinoves u Budyně, + 19. 1. 1910 Praha)
Zakladatel moderní české estetiky a hudební vědy působil po studiích filosofie v Praze a v Mnichově od roku 1874 jako šlechtický vychovatel v Rakousku, Německu a Itálii. Roku 1877 byl jmenován docentem na pražské universitě a současně konal umělecko-historické přednášky na malířské akademii, umělecko-průmyslové škole a na konzervatoři. Universitním profesorem byl jmenován roku 1883.
Celý život se podílel na organizování národního kulturního života. Přispíval do Dalibora, Hudebních listů, Pokroku, Lumíru, Osvěty, Květů, Národních listů a dalších časopisů. Byl propagátorem moderních hudebních směrů, reprezentovaných ve světě Richardem Wagnerem, u nás pak zejména B. Smetanou (Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu). Předsedal Národopisné společnosti českoslovanské a Filosofické jednotě.
Ve svých estetických názorech vyšel z Herbarta, podle Arne Nováka však „zachovává vůči německým pokračovatelům přísně konkrétnost“. Hostinský obohatil své estetické poznání a myšlení z mnoha moderních zdrojů, ať už přírodních věd, hudební teorie či z dějin umění vůbec. „Tak stala se mu estetika z Herbartovy nauky o krásnu vědou o konkrétním umění.
Svou estetickou koncepci vyložil Hostinský v německém spise Herbarts Aesthetik a v menší české práci O významu praktických ideí Herbartových pro všeobecnou estetiku. Na základě universitních přednášek vydal jeho žák Zdeněk Nejedlý O. Hostinského estetiku, ovšem „namnoze s dohadovou rekonstrukcí mistrových zásad“.
Byl autorem řady hudebně historických prací (Jan Blahoslav a Jan Josquin, O úloze naší historické literatury hudební). Po přelomu století se věnoval vědeckému studiu lidové písně (Česká světská píseň lidová, 36 nápěvů světských písní českého lidu z 16. století). Je také autorem libreta k Fibichově Nevěstě messinské.