RODÁCI A OBYVATELÉ:
J. U. Jarník, V. Hostinský, O. Hostinský, V. Thiele,
LETNÍ HOSTÉ:
K. Bendl, O. Červinka, K. J. Erben, I. Hlinka, R. Hrušínský, R. Jesenská, A. Jirásek, J. Kalousek, T. G. Masaryk,
NÁVŠTĚVNÍCI:
V. Klaus, E. Krásnohorská, F. Lexa, G. A. Lindner, O. Neff,M. Pujmanová, F.L. Riegr, J. V. Sládek, F. Smolík, A. B. Svojsík, V. Špála, F. A. Šubert, N. Tánská, K. Tieftrunk, J. Vrchlický,

VÁCLAV ŠPÁLA – český malíř, grafik a ilustrátor

(* 24. 8. 1885 Žlunice u Nového Bydžova, + 12. 5. 1946 Praha)
Svá první malířská školení získával V. Špála od svého staršího bratra, profesora kreslení; v letech 1899-1902 se vyučil uměleckému zámečnictví v Hradci Králové. Po odchodu do Prahy se marně pokoušel o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu, studoval proto soukromě krajinomalbu u Ferdinanda Engelmüllera a letní kurs kreslení a modelování na Uměleckoprůmyslové škole. Konečně roku 1903 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde navštěvoval ateliéry Vlaho Bukovace a Františka Thieleho. Akademii však nedokončil, odešel nespokojen s výukou; dvakrát pobýval v Dubrovníku, kde si léčil plicní chorobu, roku 1911 navštívil Paříž, ve které poznal soudobé avantgardní umění. V roce 1909 vstoupil jako člen do Spolku výtvarných umělců Mánes (spolek jen krátkodobě opustil v letech 1911-13, v době členství ve Skupině výtvarných umělců), od roku 1936 byl dokonce předsedou Mánesu. Od roku 1918 vystavoval s Tvrdošíjnými, podílel se na aktivitě Osmy, i když do jejich řad nevstoupil. Roku 1945 získal titul národního umělce a je pochován na vyšehradském Slavíně.
Rané dílo ještě čerpalo z expresionismu, avšak s větším lyrickým nábojem (Vlastní podobizna s paletou, 1908); návštěva Paříže jej přiblížila spíše francouzskému fauvismu (Venkovanka, 1912). Pozvolna přecházel ke kubismu, který se částečně projevuje již v Krajině z Dalmácie (1913) nebo v Koupání (1914), výrazněji pak v Písni venkova (1914). V této době se Špála také dostal nejblíže k abstrakní malbě (Procitnutí, 1913; Dvě ženy u vody, 1915), kterou však vědomě odmítl. S kubismem se nikdy přímo neztotožnil (Tři pradleny, 1915; Čekající, 1918; Uherská krajina, 1918), i když výrazným způsobem ovlivnil i jeho další tvorbu. Rozhodující funkci měla totiž pro Špálu vždy barva. Definitivně se s kubistickým názorem rozešel kolem roku 1923, kterým začíná „zelené období“, v němž maluje především krajiny. Po roce 1927 následovalo nejvíce ceněné „modré období“, malba krajin z okolí Písku, Orlických hor a z Českého ráje, s převládajícím modrým tónem, který však není podle fauvistického způsobu konfrontován s červenou, ale je v různých odstínech svébytným prvkem uměleckého projevu (Vltava u Červené, 1927; Na Otavě před bouří, 1929). Po roce 1930 se barevná paleta opět uvolnila, i když modrá zůstala dominantní; vedle krajin maloval i zátiší (Pivoňky, 1931).